Přemýšlivec

Jak vzpomínáte na školu?
Celé dětství a dospívání jsem prožila s nálepkou průměrné až podprůměrné žákyně. Když jsem se dostala na osmileté gymnázium – a z přijímaček jsem vyšla asi pátá – učitelé na základce byli dost překvapení. Nebyla jsem vzorná žákyně.

Jaká jste tedy byla?
Často jsem se ptala. Zajímalo mě, jak věci fungují, chtěla jsem jim rozumět. Zpětně si myslím, že jsem byla hodné dítě, jenom trochu jiné. Učitelé mi často dávali najevo, že bych měla míň přemýšlet a víc poslouchat.

Vzpomínáte si na něco konkrétního?
Dodnes mám před očima jednu hodinu informatiky. Učitel nám zadal, že máme opsat kus kódu. Začala jsem se ptát, co to znamená, jak to funguje. Dost razantně mi řekl, ať mlčím a opisuju. To se mi stávalo i jinde. Odnesla jsem si z toho, že otázky jsou spíš na škodu. Na gymplu jsem pak málem propadla z matematiky.

Jak to?
Úlohy jsem často řešila jiným způsobem, než nás učili. Měla jsem správný výsledek, ale protože jsem nepoužila konkrétní postup, který vyžadoval vyučující, bylo to za pět. Ostatně to je zkušenost, kterou zažívá hodně nadaných dětí.

Jak jste se tehdy cítila?
Nebylo to tak, že by mi někdo ve škole ubližoval. Dokázala jsem se přizpůsobit, zapadnout, ale pocit méněcennosti se se mnou vlekl roky. Dlouho jsem žila s obavou, že na vysokou školu se třeba vůbec nedostanu. Vtipné je, že třeba moje matematicko-logické myšlení se nakonec ukázalo být v pásmu vysokého nadprůměru.

Všechno se najednou vysvětlilo

Jak jste nakonec přišla na to, že jste nadaná?
Když jsem na vysoké škole studovala psychologii, měla jsem možnost si během stáže sama projít psychologickou diagnostikou. To abych mohla zažít, jaké je testování z pohledu klienta. A tehdy jsem zjistila něco, co mě hodně překvapilo – z testů vyšlo, že jsem mimořádně nadaná. Došlo mi, že to, co jsem prožívala na škole, nebyla moje neschopnost, ale spíš neporozumění mezi tím, jak přemýšlím, a jak byla nastavená výuka a přístup učitelů. 

A tehdy jste se začala o nadané zajímat?
V tu chvíli se z toho ještě nestal profesní zájem, spíš mi to osobně objasnilo mnoho věcí. Třeba jsem si jednu dobu myslela, že mám ADHD. Moje nervová soustava je hodně citlivá, mám tendenci k divergentnímu myšlení, v hlavě se mi honí spousta nápadů najednou. 

Popíšete to konkrétně?
Když například přednáším učitelům, napadají mne další a další myšlenky, které jim chci předat. Myšlení se mi strašně větví a někdy je pro mě těžké udržet smysluplnou linku, na nic nezapomenout. K tomu se přidává hypersenzitivita – vnímám i podněty, které by většina lidí přešla. Stačí, že někde tikají hodiny, a já se na ně okamžitě začnu soustředit. Když dlouho sedím a nebaví mě to, cítím napětí a motorický neklid. U rutinních činností se snadno začnu nudit a ztrácím pozornost. To všechno jsem si dlouhé roky vykládala jako ADHD. Až zpětně chápu, že jde o projevy nadání.

Kdy vás napadlo věnovat se nadaným dětem profesně?
Chtěla jsem se stát klinickou psycholožkou, ale tehdy to pro mne nebylo reálné, nebyla taková poptávka po psycholozích. Takže jsem byla ráda, že se mi po škole vůbec podařilo najít práci v oboru, nastoupila jsem do Pedagogicko-psychologické poradny v Mělníku. Žila jsem v Praze a dojížděla – hodinu a půl tam, hodinu a půl zpátky. Pět let.

Jaká to byla zkušenost?
Hodně jsem se toho naučila, byl tam skvělý kolektiv. Pracovala se mnou kolegyně, která se na nadané specializovala, a učila mě, co uměla ona. Měla jsem možnost vidět reálně diagnostiku nadaných dětí, což není v poradenském systému vůbec prioritou. Je ale potřeba říct, že poradny jsou přetížené, hodně lidí v nich vyhořelých, na některé věci nemají vůbec čas… 

Mnoho dětí má naléhavější potřeby – například odklady, poruchy učení, různé diagnózy.
Přesně tak. Jednoduše řečeno - dětí, které do poradny směřují, je hodně, a zaměstnanců v poradnách není dostatek. Kromě přetíženosti se ale ukazuje ještě něco. Poradny dnes nemají moc velkou diagnostickou zkušenost s nadanými dětmi. Rodičů, kteří mají u potomka podezření na nadání, sem totiž zas tolik nepřichází. Navíc nadání není vždycky jednoduché odhalit, děti ho mohou různě maskovat.

Jak například?
Mohou mít třeba dvojí výjimečnost, což znamená, že mají naapříklad dyslexii, poruchu pozornosti, ale zároveň jsou nadané. Takže mohou dělat chyby, ale nikoli kvůli svému intelektu, ale protože se nedovedou dlouho soustředit. Nebo je může brzdit nadměrný perfekcionismus - pokud si odpovědí nejsou jisté, raději neodpoví vůbec.

Co s tím?
Líbilo by se mi, kdyby byla v každém kraji poradna, která by se specializovala právě na nadané děti. Někde už taková pracoviště jsou, ale moc jich není. Situaci navíc komplikuje fakt, že i když existují odborníci, kteří se na nadání specializují, tak pokud nejsou součástí státem akreditované poradny či speciálně pedagogického centra, nejsou jejich závěry pro školy nijak závazné. Když vyšetřím dítě já, škola může mou zprávu využít při rozhodování o podpůrných opatřeních prvního stupně (podpůrná opatření jsou rozdělena do pěti stupňů podle náročnosti a podle potřeb dítěte - pozn. red.), ale taky nemusí. Je to čistě na jejím rozhodnutí. U vyšších stupňů škola moje doporučení využít nemůže. 

I jedna konzultace může pomoct

Kdy jste odešla do soukromé praxe?
Poslední dva roky ve státní poradně mě natolik frustroval přetížený systém a metodická omezení, že jsem začala přemýšlet o odchodu. Potom jsem pracovala i v soukromé poradně, nakonec jsem se ale osamostatnila a teď už mám čtvrtým rokem soukromou praxi.

Věnujete se hlavně diagnostice nadaných?
Nejen jí. Diagnostiku vnímám hlavně jako prostředek k tomu dítě hlouběji poznat. Nejde mi primárně o to zjistit, jak vysoké má IQ, ale pochopit, jak přemýšlí, co mu jde a co ne, jaké má potřeby… To pak konzultuji s rodiči. 

Co všechno dokážete zjistit?
Někteří rodiče za mnou jezdí z velké dálky a nemohou si dovolit přijet dvakrát. Proto nabízím dvě možnosti. V té první dělám jen psychologickou část – ale neznamená to jen intelektový test. Zkoumám například způsoby myšlení, divergentní myšlení a kreativitu, socioemoční zralost, osobnostní charakteristiky. A pak je tu druhá možnost, kdy se sejdeme dvakrát a já k tomu přidám i speciálně pedagogickou část. Ta se zaměřuje na školní dovednosti – čtení, psaní, matematiku z didaktického hlediska, ale také na percepční funkce, grafomotoriku nebo pozornost. 

Stačí rodinám někdy třeba jen jedna konzultace?
I jedna návštěva dokáže hodně pomoct. Rodiče najednou slyší potvrzení toho, co sami tušili - a uleví se jim. Přestanou mít pocit, že výchovně selhávají, jak jim okolí často říká. Přestanou na dítě tlačit, že musí fungovat „správně“, a mohou ho víc přijímat takové, jaké je. 

A nabízíte i pravidelnější setkávání?
Taky. Jeden rodič to hezky nazval, že ke mně chodí na „rodičovský koučink“. Někdo přijde jednou za dva měsíce, někdo jednou za půl roku, jiný třeba jednou za rok. Někdy po mě rodiče chtějí, abych zašla do jejich školy - pokud škola souhlasí, jdu tam. Může to být i on-line konzultace.

Kdo to platí?
Rodiče. Návštěvy škol jsou ale i náplní práce pedagogicko-psychologických poraden. A myslím, že by do škol chodily rády a pomáhaly. Ale nemají čas.

Dostáváte se někdy do škol, které nejsou otevřené tomu nadané podporovat?
Tam se většinou nedostanu. Chodím tam, kde si chtějí nechat poradit, probrat, co funguje a co ne. Pokud škola nechce spolupracovat, často to končí tím, že si rodiče hledají jinou. Ani papír z poradny, který má sice právní váhu, nemusí totiž nic znamenat a podpora může být jen formální. Kromě toho, že nabízím individuální návštěvy škol, mě školy také zvou do svých sboroven. Tam se učitelům snažím přiblížit svět nadaných dětí, vysvětlit, jak k nim přistupovat, jak je poznat.

Nabízíte taky psychoterapii.
Mohla bych dělat jenom ji, ale mám pocit, že oblast nadání – diagnostika, poradenství, lektorování – je u nás pořád tak opomíjená, že ji nechci pustit. Proto mám v terapii jen několik klientů. Jsou to většinou nadané děti a jejich rodiče, ale pracuju i s nadanými dospělými.

Velké téma je stigmatizace rodin, které mají nadaného potomka. Předpokládám, že s tím se ve své pracovně taky setkáváte…
Často. Stává se, že se špatně cítí nejen dítě, ale i rodiče. Neustále slyší, že něco dělají špatně: že je to jejich výchovné selhání, že dítě moc rozvíjeli, že s ním moc diskutovali, že ho rozmazlili… Lidé často nerozumí specifickým potřebám nadaných dětí, a proto mají tendenci rodiny odsuzovat. Znám i případy, kdy jsou rodiny doslova vyčleněné ze společnosti jen proto, že mají nadané nebo mimořádně nadané dítě. A náročné jsou i silné emoce – nadané děti mohou být sociálně a emočně nezralé, ale především mají obrovskou intenzitu prožívání.

Úkoly navíc nefungují

Jaké jsou nejčastější omyly učitelů při práci s nadanými?
Učitelé si často myslí, že práce s nadanými dětmi znamená jen dávat jim úkoly navíc. Jenže ony to často berou jako trest. Proč by měly dělat něco navíc? Ve skutečnosti potřebují takzvaně úkoly „místo“. To znamená, že jim rovnou zadáváte náročnější úlohy adekvátní jejich úrovni.

Jak mají úkoly pro přemýšlivé děti vypadat?
Dobré je, pokud jsou kreativní a umožňují různé způsoby řešení. Může to znít překvapivě, ale když dáte nadanému dítěti z matematiky třicet příkladů, které pro něj budou triviální, klidně může udělat chyby v každé druhém – prostě ho to nebaví a nesoustředí se. Někdy se zase stává, že když je úloha příliš jednoduchá, dítě v ní hledá složitosti, které tam nejsou.

Nemusí se to ale týkat jen matematiky.
Určitě ne, platí to všude. Řeknu příklad z češtiny. Některé nadané děti jsou ranými čtenáři, čtou třeba od čtyř, pěti let. A v době, kdy se učí vyjmenovaná slova, již mají tak rozvinutý jazykový cit, že dokážou správně psát i/y ve slovech, aniž by vyjmenovaná slova znaly. Pokud ale v takovém případě pedagog trvá na znalosti vyjmenovaných slov, může to být pro dítě velmi frustrující, protože v tom nevidí smysl. Přitom v rámcovém vzdělávacím programu není nikde napsané, že má dítě umět vyjmenovaná slova, stojí tam, že má ovládat i/y. Vyjmenovaná slova jsou jen pomůckou, kterou nadané dítě nepotřebuje.