V lidech, které podporujeme, i v těch, s nimiž spolupracujeme, vidíme příběhy a přejeme si, aby je viděl i svět kolem nás. Přinášíme některé z nich, v nichž přemýšliví mladí lidé odhalují kousek sebe, svých snů, tužeb i překážek, které musí překonávat. Můžeme tak společně nahlédnout do jejich světa a vnímat jeho jedinečnost.
Přemýšlivec myslí jinak - myslí nepřetržitě.
Je nápaditý, zvídavý, uvažuje logicky.
Může být tvrdohlavý, přehnaně kritický či přecitlivělý.
Tvoří složité větné konstrukce, anebo mluví málo z obavy,
aby se nevyjádřil špatně.
Brzy se zajímá
o písmena, čísla, vesmír, elektřinu
či smysl života.
Naším posláním je vytvářet prostředí, ve kterém může dítě růst, rozvíjet se podle svých potřeb a plně využít svůj potenciál. Prostředí, kde je normální přijímat jedinečnost každého z nás tak, aby každý z těchto skrytých příběhů nakonec našel svůj lepší konec. Jsme Nadace RSJ a pomáháme myslet jinak.
Péťa pořád pospíchal, aby se dostal co nejrychlejší cestou tam, kam potřeboval.
Péťa byl odjakživa veselé dítě. „První úsměv na tváři vykouzlil už v porodnici,“ vzpomíná na narození svého syna maminka Monika Dvořáková. Péťa byl vždy akční a dodnes potřebuje hodně pohybu, zároveň je však velmi zvídavý a od svého okolí vyžaduje neustálou interakci.
Číst se naučil sám ve čtyřech letech. „Maminka s tatínkem neměli tolik času, aby mi pořád četli, tak jsem se to naučil sám, abych na ně nemusel čekat,“ konstatuje Péťa.
Má v sobě silný vnitřní motor, který ho žene neustále dopředu. Sám sobě stanovuje vlastní cíle, které mohou být občas příliš vysoké. „Pamatuji si, že mi v první třídě řekla paní učitelka, ať to doma hlídáme, protože i dětem se může stát, že vyhoří,“ popisuje Monika. Péťa je na sebe totiž velmi náročný.
Péťovi rodiče si dlouho neuvědomovali, že by měl být „jiný“. Jedna z učitelek ve školce jim však doporučila, aby se obrátili na odborníky a zvážili předčasný nástup do školy.
Kam se obrátit, neporadil nikdo. Monika trávila hodiny hledáním, telefonováním a zjišťováním informací. Výběr školy byl dlouhý proces, při kterém narazila na to, že podpora nadaných děti v českém systému je spíše náhodná, daná ochotou se dětem věnovat. „Dodnes si pamatuji slova jedné paní ředitelky: Vy máte nadané dítě? No, to Vám opravdu nezávidím, to Vám nikdo nebude chtít pomoct. My Vašeho syna určitě umístit nemůžeme. Přeji Vám hodně štěstí.“
Nakonec našli školu, která s nadanými umí pracovat a děti začleňuje do kolektivu v kmenové třídě. Nadané děti tak nevyrůstají ve své bublině odtrženy od reality.
Péťa si je svého nadání vědom, ale nepřikládá mu velkou důležitost. Chápe, že samotné nadání není všechno a na spoustu věcí je potřeba trénink a dril. V tom mu pomáhá i škola, která učí děti, jak se učit od sebe navzájem.
